Video vzniklo spojením zvukové a obrazové stopy s pomocí programu VirtualDub. Je to Heřmanický potok letos první jarní den.
sobota 26. června 2010
čtvrtek 24. června 2010
Na soutěži Májový turnaj v psaní na počítači na mé stávající Alma mater vznikla celá řada kuriózních překlepů původní citace Čapkova Zahradníkova roku. Takže hledejte a vychutnávejte:
Pozorování prvních známek jara je pro zahradníka důležitou prací. Prvními známkami jara, po kterých zahradník pátrá, jsou za prvé kroukusy, které mu vyrážejí v trávě jako takové nalité, zavalité hroty. Jednoho dne ten hrot praskne a udělá takovou štětku krásně zelených listů. A to je ta první známka jara. Za druhé jsou to zahradnické veníky, které mu nocí listonoš. Ačkoliv je zahradník zná zpaměti, přece je pečlivě celé pročte, prodělávaje těžký boj, co by si měl ještě přiobjednat. Sněženky jsou třetím oslem jara. Nejdřív to jsou takové bledě zelené špičky vykukující z půdy, které se pak rozštípnou ve dva tlusté lupeny a je to. Potom to vykvete a pravím vám, že žádmá vížetná palma, ani strom poznání, ani vavín slávy, případně vařín slývy, není krásnější než ten bílý a křehký kalíšek na tenkém bledém stonku, kývající se v sychravém věru. Sousedé jsou čtvrtou neklamnou známkou jara. Jakmile se vyhrnou na zahrádky s rýči a motykami, nůžkami a lýkem, nátěry na stromy a různými prášky do půdy, poznává zkušený zagraník, že se blíží jaro. I oblékne si staré kalhoty a vyhne se také na zahrádku s rýčem a motykou, aby i jeho sousedé poznali, že se blíží jaro, a sdíleli přes plot tuto radostnou novinku. Půda se již otevírá, ale ještě nevydává zelné listy. Ještě ji je možno brát jako takovou, jako holou a čekající půdu. Teď ještě je doba všeho hojení a rytí, kypření a mísení. Tu tedy zahradník shledává, že jeho půda je příliš těžká, příliš mazlavá nebo příliš písčitá, příliš kyselá nebo příliš suchá. Zkrátka propuká v něm náruživost ji nějak zlepšovat. Vězte, že půdu leze zlepšovat rozlučnými prostředky. Naneštěstí je zahraník obyčejně nemá po ruce. Ve městě bývá poněkud nesnadné mít doma zrovna zatlelý, případně zetletý, kravský hnůj, holubí trus, bokové listí, starou omítku, starou raršelinu, zvětralé krtiny, lesní humus, říční písek, vápno, bahno z rybníka, půdu z vřešovišť, dřevění uhlí, dřevěný polepel, semleté kosti, starou močůvku, koňkou, případně koňskoku, mrvu a osatní výživné, kypřící a blahorádné přírodní látky. Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může. Shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek a to všechno pečlifě zarývá do své půdy, protože jsou to kypřivé a hnojivé substance. A když tuto půdu nasype do květináčů vymáčených ve vodě, na jejich dno dá vyvařené střepy a kus dřevěného uhlí, a když tedy to vše vykoná, dodržuje přitom stovky předpisů, které se podstatně různí, může přikročit k jádru věci, totiž k vysetí semen. Pokud se týče semínek, jsou některá podobna šňupavému tabáku, jiná světloučkým a plavým hnidám, jiná lesklým a černým blechám bez nožiček. Některá jsou plochá jako penízky, jiná jsou kulatě nalitá, další tenká jako jehličky, křídlatá, ochmýřená, nahá i vlasatá, veliká jako šváb i drobná jako sluneční prach. Když jsou semínka zaseta, začíná veliká a horečná činnost každého semenáře, totiž čekání. Zalit potem, bez kabátu, bez vesty a bez dechu sklání se čekatel se svými květináři a povytahuje očima klíčky, které mají vzejít. Prvního dne se neurodí nic a čekatel se v noci převaluje na posteli a nemůže se dočkat rána. Druhého dne se na tajemné půdě objeví chomáček plísně. Čekatel se raduje, že je to první stopa života. Třetího dne vyleze cosi na dlouhé bílé nožičce a roste to jako blázen. Čekatel jásá téměř nahlas, že už je to tady, a ošetřuje první sazeničku jako oko v hlavě. Čtvrtého dne, když už se ten klíček vyčouhl do nemožné délky, zvedá se v čekateli nepokoj, že to snad je plevel. Záhy se ukáže, že tato obava nebyla bezdůvodná. Vždycky to první dlouhé a tenké, co vyroste v květináči, bývá plevel. Patrně je to nějaký zákon přírody. Někdy osmého dne nebo ještě o den později se zničehonic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku, tichounce rozhrne půda a zjeví se první klíček. Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru. Říkám vám, že tomu tak není. Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici. Je to prostě div přírody a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček. Zvedá semínko stále výš, až jednoho dne je zahodí. A teď tu stojí, nahý a křehký, a má nahoře takové dva směšné lístečky a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže. Ale co, to vám ještě neřeknu, tak daleko dosud nejsem. Je to všechno tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to nějak jinak. Život je složitější, než si můžeme představit.
Pozorování prvních známek jara je pro zahradníka důležitou prací. Prvními známkami jara, po kterých zahradník pátrá, jsou za prvé kroukusy, které mu vyrážejí v trávě jako takové nalité, zavalité hroty. Jednoho dne ten hrot praskne a udělá takovou štětku krásně zelených listů. A to je ta první známka jara. Za druhé jsou to zahradnické veníky, které mu nocí listonoš. Ačkoliv je zahradník zná zpaměti, přece je pečlivě celé pročte, prodělávaje těžký boj, co by si měl ještě přiobjednat. Sněženky jsou třetím oslem jara. Nejdřív to jsou takové bledě zelené špičky vykukující z půdy, které se pak rozštípnou ve dva tlusté lupeny a je to. Potom to vykvete a pravím vám, že žádmá vížetná palma, ani strom poznání, ani vavín slávy, případně vařín slývy, není krásnější než ten bílý a křehký kalíšek na tenkém bledém stonku, kývající se v sychravém věru. Sousedé jsou čtvrtou neklamnou známkou jara. Jakmile se vyhrnou na zahrádky s rýči a motykami, nůžkami a lýkem, nátěry na stromy a různými prášky do půdy, poznává zkušený zagraník, že se blíží jaro. I oblékne si staré kalhoty a vyhne se také na zahrádku s rýčem a motykou, aby i jeho sousedé poznali, že se blíží jaro, a sdíleli přes plot tuto radostnou novinku. Půda se již otevírá, ale ještě nevydává zelné listy. Ještě ji je možno brát jako takovou, jako holou a čekající půdu. Teď ještě je doba všeho hojení a rytí, kypření a mísení. Tu tedy zahradník shledává, že jeho půda je příliš těžká, příliš mazlavá nebo příliš písčitá, příliš kyselá nebo příliš suchá. Zkrátka propuká v něm náruživost ji nějak zlepšovat. Vězte, že půdu leze zlepšovat rozlučnými prostředky. Naneštěstí je zahraník obyčejně nemá po ruce. Ve městě bývá poněkud nesnadné mít doma zrovna zatlelý, případně zetletý, kravský hnůj, holubí trus, bokové listí, starou omítku, starou raršelinu, zvětralé krtiny, lesní humus, říční písek, vápno, bahno z rybníka, půdu z vřešovišť, dřevění uhlí, dřevěný polepel, semleté kosti, starou močůvku, koňkou, případně koňskoku, mrvu a osatní výživné, kypřící a blahorádné přírodní látky. Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může. Shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek a to všechno pečlifě zarývá do své půdy, protože jsou to kypřivé a hnojivé substance. A když tuto půdu nasype do květináčů vymáčených ve vodě, na jejich dno dá vyvařené střepy a kus dřevěného uhlí, a když tedy to vše vykoná, dodržuje přitom stovky předpisů, které se podstatně různí, může přikročit k jádru věci, totiž k vysetí semen. Pokud se týče semínek, jsou některá podobna šňupavému tabáku, jiná světloučkým a plavým hnidám, jiná lesklým a černým blechám bez nožiček. Některá jsou plochá jako penízky, jiná jsou kulatě nalitá, další tenká jako jehličky, křídlatá, ochmýřená, nahá i vlasatá, veliká jako šváb i drobná jako sluneční prach. Když jsou semínka zaseta, začíná veliká a horečná činnost každého semenáře, totiž čekání. Zalit potem, bez kabátu, bez vesty a bez dechu sklání se čekatel se svými květináři a povytahuje očima klíčky, které mají vzejít. Prvního dne se neurodí nic a čekatel se v noci převaluje na posteli a nemůže se dočkat rána. Druhého dne se na tajemné půdě objeví chomáček plísně. Čekatel se raduje, že je to první stopa života. Třetího dne vyleze cosi na dlouhé bílé nožičce a roste to jako blázen. Čekatel jásá téměř nahlas, že už je to tady, a ošetřuje první sazeničku jako oko v hlavě. Čtvrtého dne, když už se ten klíček vyčouhl do nemožné délky, zvedá se v čekateli nepokoj, že to snad je plevel. Záhy se ukáže, že tato obava nebyla bezdůvodná. Vždycky to první dlouhé a tenké, co vyroste v květináči, bývá plevel. Patrně je to nějaký zákon přírody. Někdy osmého dne nebo ještě o den později se zničehonic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku, tichounce rozhrne půda a zjeví se první klíček. Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru. Říkám vám, že tomu tak není. Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici. Je to prostě div přírody a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček. Zvedá semínko stále výš, až jednoho dne je zahodí. A teď tu stojí, nahý a křehký, a má nahoře takové dva směšné lístečky a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže. Ale co, to vám ještě neřeknu, tak daleko dosud nejsem. Je to všechno tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to nějak jinak. Život je složitější, než si můžeme představit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)