Po 17 dnech v Novohradkách nejsem pln dojmů, ale i tak to stálo za to - poprvé za pět let jen dva deštivé dny (že by důsledek globálního oteplování?), takže Pohořský potok, Jiřecký rybník, Zlatá Ktíž, to jsou místa, která jsem znečistil svou přítomností.
Kromě toho jsem viděl Pohoří, před šesti lety z vesnice o kdysi 1300 obyvatelích zbýval jen zničený kostel, dnes tři haciendy a kostel, i díky pomoci z Rakouska, opravovaný. Cesta na Kamenec, kdysi dobrodružná, protože neznačená, bezpečná, ale i tak krásná.
A to je všechno - zbývající dny byly vyplněny pobíjením nové boudy ČTU TK Boltuka, takže jsem se naučil dělat okenice z prken, rovnat hřebíky, zapalovat oheň jednou sirkou (což v nedeštivém období nedalo žádnou práci).
A zjistil jsem, že naše generace, zvyklá se chovat v lese, starat se o své přežití, je střídána ob generací, která i do lesa si bere MP3 přehrávače, aby přehlušila zvuky ptáků a šumění větru.
Nejhezší trampský industriál představovaly tři láhvičky od přesnídávek se svíčkami, které v kapse vytvářely v nočním lese velmi zajímavý zvuk, hezčí než většina dnešní hudby.
A konečně zjistil, že kamarádství představuje i do budoucna hodnotu, kterou jen tak něco nepřevýší. Architekt, ředitel cestovky, programátor, technik, voják, studenti a úředníci jsou nutní pro každodenní přežití, ale v lese ztrácí své funkce a stávají se sami sebou, tam se ukazuje, jaký kdo je doopravdy, jak se na koho spolehnout.
Pidlivizace, di se bodnout!
