Trojí čas hor

 Nádhera.

Hory ve třech příbězích, láska ve třech příbězích, snaha vzepřít se svému osudu ve třech příbězích. 

V Pověsti o Hannesovi neznaboh Hannes místo do kostela zamíří do lesa, kde potká víly, tančí s nimi a podle pověsti, když vydržel, má jednu za ženu a ostatní má zabít. Jenže Hannes je duše hodná, i když nebohabojná, tak se vzepřel a s vílou odešel do lesa - a tím se z něj stal nesmrtelník a z víly smrtelnice. Odpírat osudu a obětovat se  lásce je možné v pohádce, v pověsti už to znamená zkázu - lásku ztratil (víla zemřela během roku) a osud ho dohnal - po návratu do vesnice uběhlo už nejméně 60 let, nikdo nic nepamatuje, jen jeho dcera - osamocená - zemřela před pár lety, stará a opuštěná. Hannes se nakonec utopí, odevzdá smrti, která jej přijme. 

U Kataríny to samé, možná stejně, možná více tragické. Konec konců je to balada. Cikánky hledají záchranu před zimou v horách, kam nepatří, a i když zachrání babička syna hospodáře, stejně jsou viděny jako cizí. A ve městě Katarína románkem se studentem překročí hranice, když navíc uteče s penězi a pak se s nimi vrátí - je rozhodnuto: přijde o uši. Sice ji hodná bylinkářka zachrání, jenže Katarína město prokleje a to pak shoří i s hodnou bylinkářkou. Katarína se sice bez uší vrátí ke svým, ale život z ní utekl.

Poslední Příběh zapomenutého fořta připomíná spisovatele Šumavy Karla Klostermanna a Zdeněk Šmíd je mu důstojným nástupcem. Romantika, osud, hory, člověk a láska - to mají ty příběhy společné. A ten poslední naznačuje smíření, vyrovnání se s osudem. Za mne je nejsilnější moment, kdy tři dřevaři, kteří svého fořta nemusí, ho jdou zachránit, protože tak to má být. 

A jen fořt Václav se chtěl vzepřít, ale i naplnit osud, a možná dokázal nejvíc. Člověk je člověk, ale hory tu jsou a budou dál, stejně jako příroda; bude se měnit, ale bude tu - snad - pořád dál. Jsem rád, že si pro sebe znovuobjevují Zdeňka Šmída, protože i přes jazyk, přes netechničnost doby, ty knihy přežívají stejně, jako přetrvávají knihy Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera, knihy hor a jejich lidí.

Sbohem, Dicku!

Já jsem asi kdysi četl jinou knihu. A jinou knihu, než čtenáři na databázeknih. Dokonce i jinou oproti paní Lederbauchové, co napsala o Zdeňku Šmídovi krásnou knížku.

Na to, že je to prvotina, je to velmi vyzrálé dílo. Žádný budovatelský román, ale sonda do duše pohraničí. Romantická, zasněná (vložené přírodní promluvy jsou básní v próze). U některých vět jsem se smál nahlas.

Ano, motiv navrátilce z emigrace je možná poplatný době, ale spíš v tom, že byl Čochtan vězněn za v podstatě ne-zločin. Odešel do světa, protože už tu nemohl vydržet - tramp, svobodný člověk, ale ve světě našel i svou nesvobodu. Chyběli mu ti lidé odsud. 

Ano, promluvy polesného jsou přespříliš popisné, ale tím vytvářejí skvělý kontrast k lesním dělníkům. Jeden z mála "úředníků", který ví, koho má pod sebou a jak s nim vyjít.

Dívka, na kterou se Čochtan, hlavní postava knihy, dřevorubec a romantik, chytí, je děvče povětrné, na které se chytá i někdo jiný. A v okamžiku, kdy se s tím Čochtan smíří, Margita mizí. A jeden z těch, co mu lezli do zelí, Povala snad pochopil, že když už není schopen své pocity říci ženě, má nového kamaráda. I když zčásti může za jeho neštěstí (nebo štěstí?). 

A i trampský moment se tam mihnul - osada Rawhide opravdu existovala, jenom asi malinko jinde a jiná. Už se těším na další knížky. Romantikům nazdar!

Tak ještě jednou a pomalu: parta dřevařů těžících dřevo někde v západním pohraničí, žije své jednoduché a přitom složité životy. Hajný je starý muž, který po vytažení jelena ze studny, ho vidí všude a ve všem (že mu jde poděkovat), až se toho chytí i jeden z dřevařů a hajný se zblázní. Jenže to je jedno - jako představitel staých dob, dob, co pamatují Němce, do doby 60. let nepatří.

Další dřevař, obyčejný Cikán, i když to tak naplno nezazní, má raději koně než lidi, ale má recht. Nicméně i s těmi lidmi umí vyjít stejně dobře jako s lidmi.

A hlavní postava - Čochtan se svým trampským alter-egem Dickem - se trápí svou kriminální minulostí, která je ale v pohraničí každému jedno. Zároveň touží po nějakém děvčeti, chtěl jsem napsat lepším, ale jsme v pohraničí a kromě ženy kamaráda, na kterou to také zkusí, naštěstí nenásilně a neúspěšně, tu moc žen není. A když sem uteče z Ostravy Margita, je na problém zaděláno.

Další lesák Podvala má ženu a dítě - slabomyslné v ústavu. A neví si rady, neví, čí je to vina, je-li to vůbec vina. Tak si občas za Margitou zajde pro trochu lidského tepla, které nepřipomíná a nevyčítá.

Jenže o děj v téhle knížce tolik nejde, takové životy v té době žilo mnoho lidí. Jenom Zdeněk Šmíd je dokázal spojit do knihy, která jim a pohraničním lesům dokáže vzdát hold. A o to hlavně jde.

Spisovatel Zdeněk Šmíd

Ladislava Lederbuchová

Každá kniha si najde svého čtenáře. To jsem takhle na chalupu vyjel s tištěnou knihou a zapomněl čtečku. A pak hledal, co budu číst. A kniha, už dva roky doma, si mne našla. Nejprve jsem zjistil, že ji tu nikdo nepřidal (a tak jsem ji přidal) a pak četl a četl. A dočetl. Smekám před autorkou. Postavila Zdeňkovi Šmídovi pomník, který tu zůstane pro nejvěrnější čtenáře a prapodivné jazykozpytce.

Zdeněk Šmíd mne zaujal písní Tam za mořem píva v rámci pořadu Lodní deník kapely Plavci, později Plavci Bochov (to, když jim jedna nejmenovaná kapela ukradla název, protože její byl anglický a doba angličtině nepřála, protože pracující by nepochopili, kdo jim to zpívá). A promluvy mezi písničkami.
Později rodiče měli v knihovně Sbohem, Dicku!, Trojí čas hor (četl jsem ještě později). A pak vyšlo Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii. Nádhera. A další a další. Každou knihu jsem snad četl (no, teď vím, že asi ne úplně každou, ale snad jen tři mi utekly, mršky).
Jásal jsem nad vtipy, dojímal se romantikou, občas pochopil i nějaký ten "intertextuální" odkaz. Ale až díky autorce jsem zjistil, že mi toho v těch knihách uteklo daleko více. To první čtení kvůli ději přehlušilo tu radost z jazyka.
Cejch dodnes považuji za nejlepší popis česko-německého potýkání v pohraničí. A pravdu mají obě strany, ale svojí. Jen v této knize se těm pravdám neobratně, lehce, staví pravda třetí - pravda lidská.
A ta je velmi podobná Čapkovské, Nepilovské, Chestertonovské, Greeneovské a Škvorecké. Pravda obyčejného života, pravda touhy, lásky, nepochopení, rvaní se se životem, pravda outsiderů. To v knize chybí, respektive to v ní je, ale není to na první čtení vidět.
A druhé, co mi chybí, je trampský pohled na svět - on v tom Zdeňkovi Šmídovi je vlastně ve všem, jenom to také není na první pohled vidět. To fanfaronství, vytahování, které je neustále shazováno, romantika, nízké potkávající se s vysokým (umění, city, ...).
Začít nový rok touto knihou - co víc si přát. Doporučuji začít číst Zdeňka Šmída a nepolevit. Ten svět možná mizí, ale aspoň mně má pořád co říct. Čím dál víc.

https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/zdenek-smid-741

Epy De Mye - tak trochu jiný folk

Když před více jak rokem vyšla Kotlina a mnozí o ni psali jako o zjevení na folkové scéně, neodolal jsem. A oprávněně - ne proto, že Kotlina dostala žánrového Anděla (za folk a country), ne pro ty recenze, ale pro spojení hudby, slova, historie. A to novodobé.
Ať mi military country Taxmenů i Greenhorns promine, v Epy De Myi je toho víc - nejen úcta k lidem, co položili za svou pravdu a za naši svobodu život, ale i pokora před zákruty historie a pochybnosti nad vlastní "odvahou" či "zbabělostí".
Od první světové (legie si přímo volají po citlivém zpracování  po novu) přes druhou světovou a procesy po únoru 1948 po Jana Palacha. Díky nim si člověk uvědomuje i jiný než nacionalistický význam slova národ, svoboda, spravedlnost, právo.
Na koncertech (pro mne naposledy v Malostranské besedě 15. ledna 2017 i s hosty) se mezi písně z Kotliny citlivě zapojují někdejší "hity" pčedkotlinovské Epy De Mye - Lovci Amorů, Opustíme vzory, Ženy mužů, ...
Joj, to je muzika.
Zadělali si na problém - veškerá další tvorba bude posuzována touto deskou. Prozatím nové skladby naznačují, že "podlejzat laťku" se nechystají.
Webové stránky Epy De Mye

Budapešť 2015 - Postřehy z návštěvy I.

Soutěžní dny a návštěva Citadely

   18. 7. Dopolední rozcvičení jen tak pro formu. A kolem půl jedné, v největším vedru do košile a kalhot. A ponožky a boty. Cestou k univerzitě jsem propotil i to, co nešlo. Vevnitř housle, basa a klávesy (kde zůstal klavír, piáno nebo cembalo či cimbál???!!!) ladí formu jak ze c.k. mocnářství - nejen Strauss, Liszt, ale i Brahms. Montyho čardáš to jistí.

A slova, tance, které na folklórní radost jsou příliš upjaté a na dokonalost samu příliš nedokonalé, slavná zpěvačka Zsuzana, jejímž manýrům hlas ani písně neodpovídají, ale budiž - po vynuceném skandovaném potlesku došlo i na povstání a osamocený doprovodný zpěv. Pohoštění skvělé - jen jsem neviděl maso, sýr ani salám. Jen zelenina a sladké. A něco jako džus venku v atriu, aby si ho člověk přechodem přes tepelnou a světelnou zónu zasloužil.

A místnost pro soutěž klimatizovaná - rázem o 5 °C méně, což jen vítám. Veselo, jak před maturitními zkouškami - Petr H. si podkládá monitor balíkem vod (už vidím a glosuji, jak se voda vedrem protlačí skrz špunty ven na Lucku H.), Gábina N. si stěžuje na světlo, které ji fakt svítí na stůl (vydávám to za součást svého ďábelského plánu, jak ochromit soupeře a dočkat se kýženého umístění). Atp. atd. Start přípravy - a volím strategii začít zprostředka (tabulkové pohrání si) přes konec (hromadná korespondence). Čas vychází, úkolů, které nejdou vůbec, je málo. I když k dokonalosti a spokojenosti mi chybí jedno až dvě zarovnání, zvedám minutu před koncem ruku - třeba při rovnosti bodů tento detail rozhodne. Následná konzultace odhalí další chybičku/y a uvidíme. Páté místo je také místo.

Citadela

19. 7. Szabadság-Szobor - socha na památku syna admirála Horthyho vztyčená rudou armádou na počest vítězství nad Němci a ... Horthym. Ironie osudu. Stejně jako Citadela prosazená Franz Josefem jako součást pevností, z nichž zůstala osamocena a víceméně nenáviděna jako symbol vládnoucího Rakouska. Za dikatury proletariátu Bely Kuhna sloužila jako zbrojnice. A pak už jen chátrající turistická zajímavost.








To lázně Gellért Szálló És Fürdö si na nezájem nemohou naříkat. Zatímco hostí bohatší část, ta chudší se válí na Gellért-Hegy pod Citadelou. A ráno není poznat, zda na zemi na chodníku ležící mládenec je bezdomovec, nemající kam jít, nebo yuppie, co přebral a netrefil do hotelu.

Teplota vzduchu 35 °C, to je za trest. Korektura má zpoždění - ač jsme na místě od 14 hodin, v 15 hodin po kontrole prezence se zjistí, že na flashkách není předloha. Soutěžící se rozchází na záchod, během 45 minut jsou dodány flashky se správnou předlohou. Zase je pro některé problém přehrát soubor do počítače. Nicméně vše je zdárně připraveno a začíná soutěž. Překonávám výkony z přípravy a dostávám se k 78 korekturám, což je málo, ale budiž. Na úspěšný zápis do historie to stačí. Večer už jen zoufale svačím, třídím soubory na flashce, protože v tom horku by nejen psa, ale i mne, nevyhnal.











Výlet jsem završil procházkou po Bartók Béla Utca přes park Feneketlen-Tö (prý bezedné jezero, já viděl louži, tenisové kurty a hotel) ke kostelu sv. Imre (Ciszterciek Szent Imre plébániatemplom).

Knihy, co jsem četl - Hlídač č. 47; Malí bohové; Ve stínu kapradiny

Hlídač číslo 47

Josef Kopta

Ani páně Haasův film, ani četba v rozhlase neobjasnili mi osud Hlídače Doušy. Při četbě člověka pořád něco rozptyluje a film - nakonec - vypovídal o něčem jiném, rozhodně ale doporučuji jej shlédnout - Haas byl velký umělec a je naší škodou, že o tom nevíme.

Samotná kniha vypovídá o osudu válečného veterána a vysloužilce, který z furiantstvi řekl devčeti Francce, aby na něj nečekala. Poznav chybu a přiznav si vinu na Francčinou smrti, vzal si její sestru Aničku. Za službu novému státu dostal trafiku v podobě hlídací boudy u trati. 

Ani týden neuplynul a už se setkal s hrobnikem Zuskou, neúspěšným sebevrahem, jehož zachránil, a "jeho" synem Ferdou. 

Po roce se Doušovi narodila druhá dcera, ale klevetnice spíše než za jeho ji měly za Ferdovu. A když ještě Ferda v noci neúspěšně usiloval o svou Aničku, aby se pak ještě neúspěšněji pokusil podruhé o Doušovu Aničku, což vyústilo ve Ferdovu sebevraždu, Douša už kráčel svému osudu vstříc. 

Sice vražda Ferdy se mu neprokázala, po deseti letech u služby ale dočasně ohluchl a chtěje si doslouziti výslužby ve své hluchotě předstíraně setrvával. Snad osud, snad zlá chvíle způsobily, že nakonec dojel na zlé řeči tuláků a zlý skutek mladého kramáře.

Psychologický román o neporozumění, touze vést obyčejný život a lidských klevetách.

Malí bohové

Terry Pratchett

Bruta je dobrý zahradník, poslušný vnuk, jehož babička naučila víře v boha Oma. 

Vorbis je nejvyšším vykonavatelem omnianske církve, jenže nevěří v boha Oma, ale v církevní řád. 

Lu Tze je dohlizitelem na to, aby dějiny probíhaly tak, jak mají. 

A bůh Om? Ta malá želvicka, kterou na zem shodil orel, aby ji dostal z krunýře, že je bůh? Ano, je to tak - bůh, jehož církev zastinila, se stal malým Bohem a je na jeho věřícím Brutovi, aby se historie neopakovala. S pomocí trošky efébské filosofie, poustevníka, Janeradovych spisu se to může podařit.

Ve stínu kapradiny

Josef Čapek

Název dokonale vystihuje téma knihy. Pokud ale čekáte idylické vyprávění o lese či lidech s lesem spojených, nedočkate se.

Rudolf Aksamit a Václav Kala jsou pytláci, kteří v návalu vzteku nad hajným, který je načapá nad čerstvě zastřeleným srncem, jej zastřelí. Od té chvíle jsou psanci, štvanci, jejichž ochranou je les. 

Ještě se na ně usměje štestí, když vykradou statek, ale od té chvíle už je čeká jen nedokonané znásilnění švadlenky Marie, jemuž zabrání statečné skautky, setkání s dobrým duchem lesa, jehož mají za blázna, střet s poustevnikem, jenž jim prorokuje rychlý konec, vražda četníka, poslední hlty vody u studánky, poslední nákup kuřiva a čokolády a pak už jen nástup četníků. 

Ruda zastřelí svou poslední oběť a je zastřelen, Václav se raději zastřelí sám. Nic víc, ale nic míň. A stejně se to čte těžko i krásně, stejně je to literárně zdařilé.

Jak Mladý svět přišel o veselý fejeton

V roce 1993 ještě vycházel Mladý svět a fejetony v něm většinou psal Rudolf Křesťan. K němu má naše rodina blízký vztah, protože jeho sousedkou byla teta mojí babičky a kdysi nám poslal jeden svůj fejeton i s dopisem. O tom ale až příště.
V tom roce otec učil na ZŠ Palmovka a jeden bystrý student zpracoval svou "humornou" příhodu s vešmi do fejetonu. Ten byl poslán do MS a právě Rudolf Křesťan jej odmítl se slovy "V Mladém světě jsou fejetony rubrikou redakční". A tak jej předkládám tady a teď:

Jak jsem si pořídil vši

žák M. Č, ZŠ Palmovka

Když si strýc pořídil psa, rodina sdílela nadšení. Když si můj dědeček pořídil včely, nadšení bylo menší, nicméně dědečka s jeho úly jsme nezavrhli.
Tento týden jsem si pořídil vši. V rodině nastalo zděšení. Nedokázal jsem čelit palebnému útoku. Na otázky "proč a kde jsem si vši pořídil" jsem mlčel a hloubavě se drbal.
Shlíželi na mou kštici bezradně a každý komentoval situaci po svém. Maminka srdceryvně, tázavě: "Jak se to mohlo stát?" Dědeček nostalgicky, nelogicky: "Ve 20. století a v srdci Evropy!" Babička nepevně, leč bojovně: " Nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme, na to jsou přípravky."
Maminka prohlásila, že si myje ruce a vši odmítá. Byla dlouho v koupelně, vypotřebovala všechen Vidal Sasoon a pak se slovy: "Já tedy ne!" odešla z našeho zavšiveného bytu. Dědeček, který se nedokázal smířit s faktem, že se domácnosti nevyskytuje tak běžná věc, jako je všivák, okamžitě odjel na chalupu.
"No a my se do toho dáme!", řekla babička bojovně a jala se studovat dosažitelnou literaturu. Přečetla si o vších v naučném slovníku, v lékařské knize a přeložila si článek z National Geographic. Pak si vybrala tu nejvěrohodnější veš na mé hlavě a oba jsme ji nadšeně sledovali pod mikroskopem. Byla to patrně samička. Dočetli jsme se, že ty bývají větší. Ta moje vypadala přičinlivě a činorodě. Když jsem se nabízel, že vypočítám, kolik vyprodukuje hnid a jal se situaci matematicky rozvádět, babička se rozmáchla k pohlavku.
Samotné odvšivování probíhalo hladce. Konejšivě také působila slova tety, která se nám do telefonu svěřila, že stejným způsobem odvšivovala své vnučky plné dva měsíce.
Večer, po 12ti hodinovém postřiku, jsem si umyl hlavu. Babi se mi probírala ve vlasech s pocitem dobře vykonané práce. Nevím, co mi to napadlo - začal jsem mluvit něco v tom smyslu, že silní jedinci většinou přežívají, a babi se rozmáchla ten den již podruhé. 

Že tato invaze vší na mou hlavu byla pro mne silným zážitkem, dokazuje tento autentický záznam. Uchýlil jsem se k němu hned po ukončení akce.
Datum 17. 11. mám v kalendáři zaškrtnuto červeně a ozdobným písmem připsáno Vši.