Knihy, co jsem četl - Hlídač č. 47; Malí bohové; Ve stínu kapradiny

Hlídač číslo 47

Josef Kopta

Ani páně Haasův film, ani četba v rozhlase neobjasnili mi osud Hlídače Doušy. Při četbě člověka pořád něco rozptyluje a film - nakonec - vypovídal o něčem jiném, rozhodně ale doporučuji jej shlédnout - Haas byl velký umělec a je naší škodou, že o tom nevíme.

Samotná kniha vypovídá o osudu válečného veterána a vysloužilce, který z furiantstvi řekl devčeti Francce, aby na něj nečekala. Poznav chybu a přiznav si vinu na Francčinou smrti, vzal si její sestru Aničku. Za službu novému státu dostal trafiku v podobě hlídací boudy u trati. 

Ani týden neuplynul a už se setkal s hrobnikem Zuskou, neúspěšným sebevrahem, jehož zachránil, a "jeho" synem Ferdou. 

Po roce se Doušovi narodila druhá dcera, ale klevetnice spíše než za jeho ji měly za Ferdovu. A když ještě Ferda v noci neúspěšně usiloval o svou Aničku, aby se pak ještě neúspěšněji pokusil podruhé o Doušovu Aničku, což vyústilo ve Ferdovu sebevraždu, Douša už kráčel svému osudu vstříc. 

Sice vražda Ferdy se mu neprokázala, po deseti letech u služby ale dočasně ohluchl a chtěje si doslouziti výslužby ve své hluchotě předstíraně setrvával. Snad osud, snad zlá chvíle způsobily, že nakonec dojel na zlé řeči tuláků a zlý skutek mladého kramáře.

Psychologický román o neporozumění, touze vést obyčejný život a lidských klevetách.

Malí bohové

Terry Pratchett

Bruta je dobrý zahradník, poslušný vnuk, jehož babička naučila víře v boha Oma. 

Vorbis je nejvyšším vykonavatelem omnianske církve, jenže nevěří v boha Oma, ale v církevní řád. 

Lu Tze je dohlizitelem na to, aby dějiny probíhaly tak, jak mají. 

A bůh Om? Ta malá želvicka, kterou na zem shodil orel, aby ji dostal z krunýře, že je bůh? Ano, je to tak - bůh, jehož církev zastinila, se stal malým Bohem a je na jeho věřícím Brutovi, aby se historie neopakovala. S pomocí trošky efébské filosofie, poustevníka, Janeradovych spisu se to může podařit.

Ve stínu kapradiny

Josef Čapek

Název dokonale vystihuje téma knihy. Pokud ale čekáte idylické vyprávění o lese či lidech s lesem spojených, nedočkate se.

Rudolf Aksamit a Václav Kala jsou pytláci, kteří v návalu vzteku nad hajným, který je načapá nad čerstvě zastřeleným srncem, jej zastřelí. Od té chvíle jsou psanci, štvanci, jejichž ochranou je les. 

Ještě se na ně usměje štestí, když vykradou statek, ale od té chvíle už je čeká jen nedokonané znásilnění švadlenky Marie, jemuž zabrání statečné skautky, setkání s dobrým duchem lesa, jehož mají za blázna, střet s poustevnikem, jenž jim prorokuje rychlý konec, vražda četníka, poslední hlty vody u studánky, poslední nákup kuřiva a čokolády a pak už jen nástup četníků. 

Ruda zastřelí svou poslední oběť a je zastřelen, Václav se raději zastřelí sám. Nic víc, ale nic míň. A stejně se to čte těžko i krásně, stejně je to literárně zdařilé.