Před rokem jsem se účastnil Mistrovství světa ve zpracování textu. Teď přišel čas zpracovat fotky, zážitky a postřehy. Začínám prvním, typickým pro dnešní Čínu. Tím je pokus o odpověď na otázku, je to ještě stalinismus?
Přestože jsem tušil, že jde spíše o kapitalismus se zvláštními, čínskými, rysy, netušil jsem, jak je tato změna podávána obyvatelstvu. Velmi jednoduše: za příklad poslouží Muzeum hlavního města Pekingu, kde v části historie je rok 1949 vydáván za rok vzniku Čínské lidové republiky. A předchází mu vznik Čínské republiky. Tečka. Maximálně zmínka o druhé světové válce, ale o "Velkém pochodu", občanské válce, stávkách a revolučním kvasu ve dvacátých a třicátých letech nic. Zkrátka ideologii "socialismu" nahradil - jak typicky pro stalinismus - nacionalismus: "Velká Čína".

Před vstupem do sálu, kde bylo slavnostní zahájení soutěže, nastoupila jednotka čtyřiceti studetů a studentek. Soutěžící? Vystupující? Normální děti. Jen do okamžiku, kdy nejstarší z nich prošel před nimi ukazujíc levou rukou, vztyčenou, ale pokrčenou před čelem, čtyři prsty. V tu ránu se začali rovnat do čtyřřadu. Za chvíli před ně přišla typická „soudružka“ lehce po čtyřítce. A začala udávat pokyny. Měli ještě čas a tak jim dovolila se rozejít. Nejstarší příkaz tlumočil a „děti“ jako vojáci řada za řadou se rozcházely. Až v poslední řadě normálněji – jedna přes druhou.
Proboha, co to je za mentalitu, napado mne v první chvíli a ve druhé došlo: kdo z jedné miliardy lidí má šanci si polepšit? Držet hubu a krok, bojovat o své bytí pod slunem.

To naštěstí pozorující a fotografující Čechy trápit nemusí.