Trojí čas hor

 Nádhera.

Hory ve třech příbězích, láska ve třech příbězích, snaha vzepřít se svému osudu ve třech příbězích. 

V Pověsti o Hannesovi neznaboh Hannes místo do kostela zamíří do lesa, kde potká víly, tančí s nimi a podle pověsti, když vydržel, má jednu za ženu a ostatní má zabít. Jenže Hannes je duše hodná, i když nebohabojná, tak se vzepřel a s vílou odešel do lesa - a tím se z něj stal nesmrtelník a z víly smrtelnice. Odpírat osudu a obětovat se  lásce je možné v pohádce, v pověsti už to znamená zkázu - lásku ztratil (víla zemřela během roku) a osud ho dohnal - po návratu do vesnice uběhlo už nejméně 60 let, nikdo nic nepamatuje, jen jeho dcera - osamocená - zemřela před pár lety, stará a opuštěná. Hannes se nakonec utopí, odevzdá smrti, která jej přijme. 

U Kataríny to samé, možná stejně, možná více tragické. Konec konců je to balada. Cikánky hledají záchranu před zimou v horách, kam nepatří, a i když zachrání babička syna hospodáře, stejně jsou viděny jako cizí. A ve městě Katarína románkem se studentem překročí hranice, když navíc uteče s penězi a pak se s nimi vrátí - je rozhodnuto: přijde o uši. Sice ji hodná bylinkářka zachrání, jenže Katarína město prokleje a to pak shoří i s hodnou bylinkářkou. Katarína se sice bez uší vrátí ke svým, ale život z ní utekl.

Poslední Příběh zapomenutého fořta připomíná spisovatele Šumavy Karla Klostermanna a Zdeněk Šmíd je mu důstojným nástupcem. Romantika, osud, hory, člověk a láska - to mají ty příběhy společné. A ten poslední naznačuje smíření, vyrovnání se s osudem. Za mne je nejsilnější moment, kdy tři dřevaři, kteří svého fořta nemusí, ho jdou zachránit, protože tak to má být. 

A jen fořt Václav se chtěl vzepřít, ale i naplnit osud, a možná dokázal nejvíc. Člověk je člověk, ale hory tu jsou a budou dál, stejně jako příroda; bude se měnit, ale bude tu - snad - pořád dál. Jsem rád, že si pro sebe znovuobjevují Zdeňka Šmída, protože i přes jazyk, přes netechničnost doby, ty knihy přežívají stejně, jako přetrvávají knihy Karla Klostermanna a Adalberta Stiftera, knihy hor a jejich lidí.

Sbohem, Dicku!

Já jsem asi kdysi četl jinou knihu. A jinou knihu, než čtenáři na databázeknih. Dokonce i jinou oproti paní Lederbauchové, co napsala o Zdeňku Šmídovi krásnou knížku.

Na to, že je to prvotina, je to velmi vyzrálé dílo. Žádný budovatelský román, ale sonda do duše pohraničí. Romantická, zasněná (vložené přírodní promluvy jsou básní v próze). U některých vět jsem se smál nahlas.

Ano, motiv navrátilce z emigrace je možná poplatný době, ale spíš v tom, že byl Čochtan vězněn za v podstatě ne-zločin. Odešel do světa, protože už tu nemohl vydržet - tramp, svobodný člověk, ale ve světě našel i svou nesvobodu. Chyběli mu ti lidé odsud. 

Ano, promluvy polesného jsou přespříliš popisné, ale tím vytvářejí skvělý kontrast k lesním dělníkům. Jeden z mála "úředníků", který ví, koho má pod sebou a jak s nim vyjít.

Dívka, na kterou se Čochtan, hlavní postava knihy, dřevorubec a romantik, chytí, je děvče povětrné, na které se chytá i někdo jiný. A v okamžiku, kdy se s tím Čochtan smíří, Margita mizí. A jeden z těch, co mu lezli do zelí, Povala snad pochopil, že když už není schopen své pocity říci ženě, má nového kamaráda. I když zčásti může za jeho neštěstí (nebo štěstí?). 

A i trampský moment se tam mihnul - osada Rawhide opravdu existovala, jenom asi malinko jinde a jiná. Už se těším na další knížky. Romantikům nazdar!

Tak ještě jednou a pomalu: parta dřevařů těžících dřevo někde v západním pohraničí, žije své jednoduché a přitom složité životy. Hajný je starý muž, který po vytažení jelena ze studny, ho vidí všude a ve všem (že mu jde poděkovat), až se toho chytí i jeden z dřevařů a hajný se zblázní. Jenže to je jedno - jako představitel staých dob, dob, co pamatují Němce, do doby 60. let nepatří.

Další dřevař, obyčejný Cikán, i když to tak naplno nezazní, má raději koně než lidi, ale má recht. Nicméně i s těmi lidmi umí vyjít stejně dobře jako s lidmi.

A hlavní postava - Čochtan se svým trampským alter-egem Dickem - se trápí svou kriminální minulostí, která je ale v pohraničí každému jedno. Zároveň touží po nějakém děvčeti, chtěl jsem napsat lepším, ale jsme v pohraničí a kromě ženy kamaráda, na kterou to také zkusí, naštěstí nenásilně a neúspěšně, tu moc žen není. A když sem uteče z Ostravy Margita, je na problém zaděláno.

Další lesák Podvala má ženu a dítě - slabomyslné v ústavu. A neví si rady, neví, čí je to vina, je-li to vůbec vina. Tak si občas za Margitou zajde pro trochu lidského tepla, které nepřipomíná a nevyčítá.

Jenže o děj v téhle knížce tolik nejde, takové životy v té době žilo mnoho lidí. Jenom Zdeněk Šmíd je dokázal spojit do knihy, která jim a pohraničním lesům dokáže vzdát hold. A o to hlavně jde.