Matematika, geometrie a počítač?

Nikdy mne nebavila geometrie. Dokud jsem se neučil na zkoušku z geometrie na vysoké škole. Uvařil jsem si čaj, vzal prkno, tužku, pravítko a kružítko. A konstruoval a konstruoval a konstruoval. Skoro dvacet let tomu nazad.
Bohužel s nástupem počítačů se zdá, že konstruování odeznělo. Čím nahradit rýsování na počítači? Existuje Cabri - školní licence za 19 tisíc! (Ano, zde).
Vektorové kreslení? Ano, třeba Inkscape.
Ale co takhle nějaký rozumný program a zdarma? Ano, je tu GeoGebra, dostupná jak přes webové rozhraní (Java), tak i ke stažení a offline práci. V jižních Čechách ji propaguje Institut GeoGebry, občas se objeví články na www.rvp.cz či www.ceskaskola.cz. Inspirativní je i Europske virtuálne laboratórium matematiky  Technické univerzity v Bratislavě.
A aby toho bylo více, je tu pan učitel Micky Bullock, který o matematice píše, protože ji učí na anglické střední škole.

Tak aspoň jeden obrázek, než začnu "švihat" konstrukce v GeoGebře.

S velkým zpožděním, způsobeným jednak doplňováním vzdělání na VŠ (Výpočetní technika pro střední školy), jednak začátkem nového školního roku (učím po letech znovu geometrii a chtěl bych na to jít lépe než dříve) a jednak stěhováním školy (z čehož plyne potřeba příprav na INT, když nemáme počítače; zapojení převezených počítačů a neustálá pomoc kolegům/yním a vedení školy) jsem se až tento týden dostal k projektu RVP Moderní technologie ve výuce.

1) Po přečtení vstupních materiálů, diskusních příspěvků mne napadalo a napadá daleko více otázek než odpovědí:
* Je schopen nějaký psycholog či doktor zabývající se mozkem říci, jaký vliv na myšlení by mělo odstranění výuky psaní rukou?
* Jsme schopni individuálně pracovat ve třídě s 30 žáky?
* Nejsme v situaci výroku Edisona, kdy ani počítače nepřinesou tu zásadní změnu?
* Nechybí ve vizích plně individualizované výuky ta dnešní skutečnost, kdy žák zažívá neúspěch i úspěch v kolektivu?
* Mají dnes přístup k počítači všichni žáci? Aspoň na střední škole?
* Mám to v sešitě, tak to umím - jinými slovy "vyhledaná informace je použitá informace"?

2) Podle mne je lepší učitel, který odmítá používat moderní technologie, ale odlišuje podstatné od nepodstatného, než učitel používající interaktivní tabuli k tomu, aby nemusel neustále popisovat tabuli tím, co všechno si žáci mají zapamatovat.

3) Jeden příspěvek mi připomněl, jak si synovec "pořídil" notebook a zcela vážně s ním ve svých 4 letech pracoval: Notebook

4) Diskutoval jsem se studenty o behaviorismu, kognitivismu, konstruktivismu a konektivismu, samozřejmě úměrně věku (3. ročník střední školy), času a prostoru (šlo o referát (zde jsou témata, která zadávám ve druhém pololetí). Ukázalo se, že sami - vychováni současným školstvím - odmítají některé přístupy a trvají na "nalejvárně". Ono takové účetnictví učit skupinově nebo projektově není úplně ono. Stejně tak v matematice si trvám na svém, že nebudu před studenty řešit vzorově příklad, ale budeme nad řešením neustále diskutovat.
K samotnému konektivismu jsme nedokázali najít žádný vhodný příklad použití a využití, čímž neříkám, že neexistuje. Jen to bude všechno velmi dlouhý pochod.

Příroda je - někdy - silnější než člověk

Ráno slyším z okna jakési pískání, kňourání, pohyb velkého těla. Podívám se a co nevidím: snídaně v trávě. Když na poli nad chalupou vládne člověk, proč by srna nevládla v jeho zahradách - jahody, jabloně, fazole, všechno je dobré. Ale taková ranní snídaně v trávě, to je přeci jen něco.

Francie - Paříž - Den 7.

Poslední den po poslední noci se dá trávit různě -spát, dokud vás nevyhodí z pokoje, sedět na recepci, sedět někde na lavičce a podřimovat nebo si číst, anebo ...
Anebo si projít pařížské zahrady. Ty jsou světem sám pro sebe - upravené, vždy prostor pro běhání, pro posezení.
Zašel jsem nejdříve do zahrady u univerzity, abych se pokusil vyfotit vodní ptactvo. Zde je závdavek:

Pěšky přesun do Lucemburské zahrady jsem procházel alejí Samuela Becketta. Aspoň že Francouzi mu rozumějí:

A to už jsem v předzahradí - L´Observatoire. Sice začínalo poprchávat, ale pod kaštany se dalo i fotit:

V Lucemburské zahradě jsem pochopil, odkud brali impresionisté jsou inspiraci. Uvidíme, zda Photofiltre něco takového zvládně. Tato fotka ale jen ukazuje Senát zezadu:

A v zákoutí se prali holubi s vrabci o potravu. Konečně jsem pochopil, proč se říká "drzý jak pařížský vrabec".

Pravým divem a objevem byly ale zahrady u Přírodopisného muzea. Sekce náletových rostlin obsahující různé druhy trav, neměla chybu. Tak aspoň jedna hezká vodní kytička:

Francie - Paříž - Den 6.

Poslední noc, předposlední den. Navíc v podvečer vyhlášení výsledků a banket. Takže omezený čas. Co dřív? A co teď? A co potom?
Tak hezky popořádku.
Přes velkou část Paříže se táhne jedna diagonála. Začíná v moderní čtvrti La Defence a pokračuje skrz Vítězný oblouk na Champs Elysee. Takže La Defense, Velká Archa:

Další fotky zpracuji a do čtvrnácti dnů budou na rajčeti. Zatím jen tato ukázka. Vzor pro pražskou radnici, ne jednotlivé domy na Václaváku, ale celou čtvrť a pořádně je nutno "sdělat".
Dále odbočka k Muzeu moderního umění:

Zezadu je to takový přírodní skatepark. A zepředu výstava o Kees van Dogenovi, holandský malíř, anarchista a modénní, ve smyslu společenský člověk. A přesto se nechal v 41. zneužít a jel do Německa na turné, za což byl vyobcován z prostředí francouzských malířů a zemřel v roce 1968 v Mexiku.
A konečně Vítězný oblouk, ten vliv Napoleona se nezapře.

Až mne tak napadá, jaké jsou dějiny pes. Co mají společného Mitterand, Chirac, Sarkozy, de Gaulle kromě toho, že to byli prezidenti? Řekl bych, že manikální touhy po moci, pocit jedinečnosti, sebestřednost. A v čem by byl takový Le Pen jiný? Jen v tom, že by spoustě lidí se zjednodušeným viděním světa narostl hřebínek. Přesto byla mezi ním a Chiracem nějaký výběr? ALe to už jsem hodně odbočil.
Přestože jsem viděl lidi různé, jsou tu i ve své většině lidé stejní jako kdekoliv jinde. Tak a pro dnešek vše.

Francie - Paříž, den 5.

A poslední celý den. Mírně fouká, takže vzhůru do Muzea průmyslu a vědy. Je to součást městského parku, stejně jako Muzeum hudby - viz předešlý den.
Trochu větší zmatek je v pořizování lístků - byl mi vnucen pobyt v planetáriu a film o Hubblově teleskopu, první jsem nakonec absolvoval, o druhé jsem z časových důvodů (ale nelituji) přišel.
Po Planetáriu trocha mystéria vesmíru, včetně meteorů. A nad touto částí Muzea je sekce věnovaná fyzikálním zákonům. Vývěva, světlo, zvuk a magnet - co se šíří ve vakuu?

A co je vlastně vakuum? A co síly? A co částice? Na většinu exponátů je nutno sahat, ptát se, odpovídat, zkoušet.
A o dvě patra níže matematika. Kdo říká, že je to nuda, neví, co to matematika je. Tak třeby Pythagorova věta. Nuda? Ale důkaz vodou je unášející:

A takhle se dá pokračovat dál a dál. Dvě stránky, tři stránky v zápisníku popsané poznámky, šest hodin strávených v muzeu a ještě jsem ani zdaleka neviděl vše.
Tak namátkou, první Apple MacIntosh:

Znáte film Pixels? Tak se na něj podívejte!
Umělecký film pohybujících se objektů, chemických reakcí, výbuchů a ohňů? Půl hodiny jsem fascinovaně hleděl na plátno: Der Lauf der Dinge autorů Fischli a Weiss (například zde).
Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!!!

Francie - Paříž - Den 5.

Obloha zamračená, večer vyhlídka na posezení s ex-kovárníkem (ex ne ve smyslu bývalým, ale vzdáleným). A když už dopředu zavrhl nápad na "opilou pařbu na Morissonově hrobě", což by mne ani nenapadlo, rozhodl jsem se začít tam - na hřbitově Père Lachaise. Cesta jednoduchá, hrob k nalezení:

Jenže je maličký, obklopený zátarasy proti divokým mejdanům. Jiné hroby jsem nehledal, nenašel jsem ani Zeď komunardů, obcházet celé se mi to nechtělo, tak pohled na nejbližší zeď hřbitova zdola:

Trochu složitějším způsobem jsem se dostal do centra poučné zábavy - muzeí, koncertů, ... A už jsem dopředu věděl, co chci navštívit - Muzeum hudby.

Výstava o Brassensovi nádherná, celeé pětipatrové muzeum věnované nástrojům úžasné, včetně zvukového průvodce, kterého dostane každý návštěvník při vstupu a může si poslechnout doprovodné mluvené slovo i hudební ukázky. Úžasné.
A večer doplněno zapečenými bramborami s cibulí, špekem a sýrem. To jsou pravé francouzské brambory. A spláchnuto dvěma zvláštními pivy.

Francie - Paříž - Den 4.

Mraky, resp. jeden velký mrak, byly nízko a tak i pěší procházka hrozila promoknutím. Přesto jsem to riskl. V parku naproti Pařížské Unvierzitě bylo vodní ptactvo,takže jedna hřadující fotka:

Dál jsem mokl, takže metrem jsem - doufaje, že přestane pršet - popojel na náměstí Bastily. Pršelo dál, tak jen socha na náměstí:

Zkusil jsem ještě Národní muzeum, ale pořád pršelo. Cestou na metro se vypršelo a po bulváru Saint German jsem s malými odbočkami došel na bulvár Saint Michel, odtud fotka:

Po nábřeží krásná procházka, racci, lodě a turisté nebo clochardi? Nechtěl jsem budit, tak jen rychlé foto:

A to už jsem na konci procházky Invalidovnou, takže krátké zastavení u hrobky Josepha Napoleona. Policajt nebo rošťák? Volit mezi Bourbonem nebo Napoleonem? Třeba Bahňáka, chce se zvolat po česku ...

Francie - Paříž - Den 3.Večer

Po soutěži, krátké regeneraci první pořádný výlet Paříží - náměstí Concorde, zahradou (něco mezi Letnou a Stromovkou) k Louvru (něco mezi Pražským hradem a Národním muzeem). Odtud dále pěšky přes nábřeží Seiny k Notre Dame (kostel na Náměstí Míru ho trochu připomíná), vydatná večeře a přesun hromadnou dopravou k Eifellově věži. Je vysoká (ale nejvyšší bod Petřínské rozhledny je výš - díky tomu, že stojí na kopci, ty v Paříži moc nejsou), lidí hromada (fronty odhaduji na hodinu a více i v noci), pod ní lidé posedávají na trávníku, pijí víno, mezi nimi chodí podomní prodejci (cigarety, pivo, víno - někteří dokonce i chladí láhve v kbelíku/modely věže). Takže jeden večerně/noční pohled na věž:

Francie - Paříž - Den 3.

Tentokrát už s obrázky. Soutěžím/e ve zpracovní textu na počítači. A nebojím se přiznat, že i já počtvrté pokouším osud.

Správná soutěžní atmosféra je, když ...

A ve chvíli startu spouštím staré dobré Seldom Scene, izoluji se od světa, ne krok za krokem, ale tak, jak mi to v tu chvíli přijde, upravuji styly, záhlaví/zápatí, vkládám obrázky, vkládám a upravuji tabulky, hromadnou korespondenci. A zjišťuji, že je hotovo. Jenže nikdo nemá zájem to zaregistrovat. Tak znovu procházím zadání, odstraňuji drobné chyby. Pořád to mám první hotové a nikdo to nechce vzít na vědomí. Nalévám si čaj, pozoruji další, co se hlásí, že mají hotovo a taky je nikdo nebere.
Později se dovídám proč - letos - novinka - se čas nesleduje.
Konzultuji s ostatními, nacházím jednu prokazatelnou chybu, ale zbytek - snad - by měl být správně. Že by? Uvidíme ve středu (kontrola výsledků) a v pátek (slavnostní vyhlášení).
Zde - v Universite de Paris - se soutěžilo.

A další zase zítra.

Francie - Paříž - Den 2.

Tentokrát vážněji.
Jsem na Mistrovství světa ve zpracování textu na počítači (opis, korektura, wordprocessing, diktáty, protokolování, atd.) a dnes to oficiálně vypuklo. Byl jsem při tom, ale kankán jsem odzíval, při salse a jiných tancích jsem zdříml. Plápolání vlajek na pódiu jsem přežil, uvítal oživení v podobě street-dance (chlapci si kloubili ruce, vyhazovali ramena, ...). Zapil šampaňským a zajedl masem.
Potrénoval na pokoji individuálně i kolektivně a teď jen zítřek. Stejně to nedopadne.
Ale i "úspěšná účast" se cení. 15. místo to jistí.
Paříž je stejná jako jiná evropská místa, stejný nepořádek v ulicích, stejný smrad. Zatím je na tom Praha pořád ještě relativně dobře - jednoduchý dopravní systém, včetně přestupů; málo odpadků přímo na ulicích, smrad ze všeho možného není na každém rohu, ale jen někde.
K tréninku hraje Jim Hendrix, geniální to hudba. Na zítřek vsadím na Seldom Scene, ti vždycky uklidní.
Tož tak. A zítra fotky. Aspoň nějaké.

Francie - Paříž - Den 1.

Deník formou volné básně, srozumitelné asi jen některým:

Zrychlený vlak, zpožděný autobus.
Automat, co nejde, a automat, co se zastaví.
Přesto jdeme dál.

Notebook, ebook z tašky ven, ale jdeme dál.

Jednou sedadlo sklopené, druhé označené, přesazeni jdeme dál.

Ani vlak tak neháže, jako mraky nad Prahou a Paříží, ale letíme dál.

Výstup, vlak, co neháže, a Francouzi, co si dokáží posedat všude.

Přestup dolů, dolů, nahoru, dolů, dolů, nahoru. A výstup jakbysmet. Tajuplné chodby pod Paříží.

A už jsme tam.

Píšťalička moje, ...

Je jaro. A čerstvě po Velikonocích. Nařezané proutky vrby lákaly nejen k sestavení pomlázky, ale, po mnoha letech, k vytvoření píšťalky. Tak proč se nepochlubit?
1) Nejdříve z čerstvého proutí uřízneme klacík délky asi tak 15 cm.

2) Klacík, je-li proutí méně čerstvé, namočíme do vody.

3) Pak tlučeme do klacíku držadlem nože tak, aby se kůra uvolnila od dřeva. Není kam spěchat a není třeba ani říkat klasickou říkačku. Máme-li pocit, že už by to mohlo být ono, na jednom konci, asi tak 2 cm od okraje, uděláme zářez okolo celého klacíku a zkoušíme kroucením kúru na delším konci uvolnit. Někdy to vyjde, někdy ne.

4) Pokud jde kůra oddělit, seřízneme náhubek na jedné straně a na druhé straně uděláme zářez, který jde přes kůru až do dřeva. Pak kůru opatrně sundáme a v místě zářezu dřívko rozdělíme na dva kusy.

5) Ten kratší kousek seřízneme tak, aby nám vznikla mezi kůrou a dřevem štěrbina. Vzduch procházející štěrbinou a narážející na zářez je zdrojem zvuku - pískání.

6) Horní píšťalka je první, malý, pokus. Ta druhá už je výsledkem trpělivější práce a docela i zní.
Malá píšťalka:

Velká píšťalka:

Otloukání:

Odkazy na audio fungují, audio zatím ne. Nevím, co by blogger rád. Tak někdy příště.