Záplavy na pokračování

Asi je něco divného s přírodou, když dvakrát během dvou měsíců se malý potůček několikanásobně zvedne. A říkat, že si lidé nemají stavět domy tam, kde si je po desetiletí/staletí stavěli, je hodně mimo.

A ještě jeden detailnější pohled. Tam, co začíná, je pod vodou skryt můstek.

A kdo za to může?

Právě jsem doopravil další vstupní písemné práce z matematiky. A opět hrozivé výsledky - neznámá je "sprosté slovo", zlomky se "sčítají" tak, že se provede kouzlo s čísly a je tu výsledek.
Podíval jsem se na loňské, předloňské a současné výsledky a je to naprosto průkazné: 2008/2009 je nejlepší, další rok o stupeň horší, současný se už v průměru potácí na hranici pětky. Závěr: zrušení přijímacích zkoušek usnadňuje přechod na střední školu, ale neznamená, že výchozí základy jsou stejné. Spíše naopak: tam, kde není tlak na předvedení znalostí (na základní škole jsou kompetentní podle ŠVP - jestli se nemýlím - v deváté třídě letos), tam není co předvést. Studenti/tky nemají ani náznak abstraktního myšlení.
Použití matematických pravidel se pak provádí formou zaříkávání a míchání všehochuti tak, aby "to nějak vyšlo".
Ví to pan ministr, školní inspekce, ne-školská veřejnost? A co na to naše vláda? Uvidíme příští rok, jak se projeví "zkompetentování" žáků.
Dodatek po opravné hodině: na jedné, bohužel nevím které škole, výuka probíhala tak, že žáci sami pracovali v pracovních sešitech, když to měli dobře, dostali malou jedničku. Pak se napsali písemky, sečetlo, podtrhlo. Inu, také způsob učení.
Jinak shruba 3/4 studentů/tek přiznali/y, že od rozhodnutí o přijetí na studium příliš nevzpomněli/y. Takže co se divit výsledkům. V tomto ohledu je rozhodnutí o nezrušení tří přihlášek jen dalším nekompetentním rozhodnutím. Slabý populační ročník se dostane, kromě elitních gymnázií a vybraných oborů středních odborných škol, v podstatě kamkoliv. A my - učitelé těch ne-elitních škol - konejme zázraky.

Motto letošního roku: Nebojte se matematiky, ta se musí bát vás! Vyslovit se dá cokoliv, dokázat jen něco!

Po letošním srpnovém přezkoušení z matematiky, kdy jsem se podílel na několikanásobném neúspěšném dolování znalostí z matematiky, nebo - chcete-li - matematických kompetencí, jsem se rozhodl předstoupit před studenty s mottem pro letošní rok: "Nebojte se matematiky, ta se musí bát vás! Vyslovit se dá cokoliv, dokázat jen něco!"
Bez matematiky by se lidstvo nedostalo tam, kde dnes je. Nemyslím ekonomickou a ekologickou krizi, ale stupeň technologie. Matematika pomohla využít vod Nilu k zavlažování Egypta, matematika pomohla "plánovat" starověké zemědělství Mezopotámie, matematika dovedla abstraktní myšlení pythagorejců až k svého druhu zbožtění čísel. A zase nahlédnutí do mezer tohoto přístupu pomohl posunout matematiku dál.
Každý rok začínám s tím, že matematika slouží 1) k rozvoji určitého druhu myšlení, 2) k řešení některých praktických problémů (a nikdo neví, kdy se mu co bude hodit), 3) a ne naposledy k postupu do vyššího ročníku. Ať se nám letos daří!

Před rokem jsem se účastnil Mistrovství světa ve zpracování textu. Teď přišel čas zpracovat fotky, zážitky a postřehy. Začínám prvním, typickým pro dnešní Čínu. Tím je pokus o odpověď na otázku, je to ještě stalinismus?
Přestože jsem tušil, že jde spíše o kapitalismus se zvláštními, čínskými, rysy, netušil jsem, jak je tato změna podávána obyvatelstvu. Velmi jednoduše: za příklad poslouží Muzeum hlavního města Pekingu, kde v části historie je rok 1949 vydáván za rok vzniku Čínské lidové republiky. A předchází mu vznik Čínské republiky. Tečka. Maximálně zmínka o druhé světové válce, ale o "Velkém pochodu", občanské válce, stávkách a revolučním kvasu ve dvacátých a třicátých letech nic. Zkrátka ideologii "socialismu" nahradil - jak typicky pro stalinismus - nacionalismus: "Velká Čína".

Před vstupem do sálu, kde bylo slavnostní zahájení soutěže, nastoupila jednotka čtyřiceti studetů a studentek. Soutěžící? Vystupující? Normální děti. Jen do okamžiku, kdy nejstarší z nich prošel před nimi ukazujíc levou rukou, vztyčenou, ale pokrčenou před čelem, čtyři prsty. V tu ránu se začali rovnat do čtyřřadu. Za chvíli před ně přišla typická „soudružka“ lehce po čtyřítce. A začala udávat pokyny. Měli ještě čas a tak jim dovolila se rozejít. Nejstarší příkaz tlumočil a „děti“ jako vojáci řada za řadou se rozcházely. Až v poslední řadě normálněji – jedna přes druhou.
Proboha, co to je za mentalitu, napado mne v první chvíli a ve druhé došlo: kdo z jedné miliardy lidí má šanci si polepšit? Držet hubu a krok, bojovat o své bytí pod slunem.

To naštěstí pozorující a fotografující Čechy trápit nemusí. 

Želvička

Švagrové želvička, o které bratr před pár lety zjistil, že je to želvák, roste jako z vody.
Nebo z rajčat?

Ale salát mu také chutná:

Jak roste, tak čas od času mu hradba z prkýnek přestává stačit. Dokáže lézt po kolmé stěně jako horolezec, až se dostane nahoru a přepadne.

Novohradky 2010

Po 17 dnech v Novohradkách nejsem pln dojmů, ale i tak to stálo za to - poprvé za pět let jen dva deštivé dny (že by důsledek globálního oteplování?), takže Pohořský potok, Jiřecký rybník, Zlatá Ktíž, to jsou místa, která jsem znečistil svou přítomností.
Kromě toho jsem viděl Pohoří, před šesti lety z vesnice o kdysi 1300 obyvatelích zbýval jen zničený kostel, dnes tři haciendy a kostel, i díky pomoci z Rakouska, opravovaný. Cesta na Kamenec, kdysi dobrodružná, protože neznačená, bezpečná, ale i tak krásná.
A to je všechno - zbývající dny byly vyplněny pobíjením nové boudy ČTU TK Boltuka, takže jsem se naučil dělat okenice z prken, rovnat hřebíky, zapalovat oheň jednou sirkou (což v nedeštivém období nedalo žádnou práci).
A zjistil jsem, že  naše generace, zvyklá se chovat v lese, starat se o své přežití, je střídána ob generací, která i do lesa si bere MP3 přehrávače, aby přehlušila zvuky ptáků a šumění větru.
Nejhezší trampský industriál představovaly tři láhvičky od přesnídávek se svíčkami, které v kapse vytvářely v nočním lese velmi zajímavý zvuk, hezčí než většina dnešní hudby.
A konečně zjistil, že kamarádství představuje i do budoucna hodnotu, kterou jen tak něco nepřevýší. Architekt, ředitel cestovky, programátor, technik, voják, studenti a úředníci jsou nutní pro každodenní přežití, ale v lese ztrácí své funkce a stávají se sami sebou, tam se ukazuje, jaký kdo je doopravdy, jak se na koho spolehnout.
Pidlivizace, di se bodnout!

Video vzniklo spojením zvukové a obrazové stopy s pomocí programu VirtualDub. Je to Heřmanický potok letos první jarní den.

Na soutěži Májový turnaj v psaní na počítači na mé stávající Alma mater vznikla celá řada kuriózních překlepů původní citace Čapkova Zahradníkova roku. Takže hledejte a vychutnávejte:

Pozorování prvních známek jara je pro zahradníka důležitou prací. Prvními známkami jara, po kterých zahradník pátrá, jsou za prvé kroukusy, které mu vyrážejí v trávě jako takové nalité, zavalité hroty. Jednoho dne ten hrot praskne a udělá takovou štětku krásně zelených listů. A to je ta první známka jara. Za druhé jsou to zahradnické veníky, které mu nocí listonoš. Ačkoliv je zahradník zná zpaměti, přece je pečlivě celé pročte, prodělávaje těžký boj, co by si měl ještě přiobjednat. Sněženky jsou třetím oslem jara. Nejdřív to jsou takové bledě zelené špičky vykukující z půdy, které se pak rozštípnou ve dva tlusté lupeny a je to. Potom to vykvete a pravím vám, že žádmá vížetná palma, ani strom poznání, ani vavín slávy, případně vařín slývy, není krásnější než ten bílý a křehký kalíšek na tenkém bledém stonku, kývající se v sychravém věru. Sousedé jsou čtvrtou neklamnou známkou jara. Jakmile se vyhrnou na zahrádky s rýči a motykami, nůžkami a lýkem, nátěry na stromy a různými prášky do půdy, poznává zkušený zagraník, že se blíží jaro. I oblékne si staré kalhoty a vyhne se také na zahrádku s rýčem a motykou, aby i jeho sousedé poznali, že se blíží jaro, a sdíleli přes plot tuto radostnou novinku. Půda se již otevírá, ale ještě nevydává zelné listy. Ještě ji je možno brát jako takovou, jako holou a čekající půdu. Teď ještě je doba všeho hojení a rytí, kypření a mísení. Tu tedy zahradník shledává, že jeho půda je příliš těžká, příliš mazlavá nebo příliš písčitá, příliš kyselá nebo příliš suchá. Zkrátka propuká v něm náruživost ji nějak zlepšovat. Vězte, že půdu leze zlepšovat rozlučnými prostředky. Naneštěstí je zahraník obyčejně nemá po ruce. Ve městě bývá poněkud nesnadné mít doma zrovna zatlelý, případně zetletý, kravský hnůj, holubí trus, bokové listí, starou omítku, starou raršelinu, zvětralé krtiny, lesní humus, říční písek, vápno, bahno z rybníka, půdu z vřešovišť, dřevění uhlí, dřevěný polepel, semleté kosti, starou močůvku, koňkou, případně koňskoku, mrvu a osatní výživné, kypřící a blahorádné přírodní látky. Tu tedy aspoň zlepšuje půdu, jak může. Shání doma vaječné skořápky, spaluje kosti od oběda, schovává své ostříhané nehty, vymetá z komína saze, vybírá z dřezu písek a to všechno pečlifě zarývá do své půdy, protože jsou to kypřivé a hnojivé substance. A když tuto půdu nasype do květináčů vymáčených ve vodě, na jejich dno dá vyvařené střepy a kus dřevěného uhlí, a když tedy to vše vykoná, dodržuje přitom stovky předpisů, které se podstatně různí, může přikročit k jádru věci, totiž k vysetí semen. Pokud se týče semínek, jsou některá podobna šňupavému tabáku, jiná světloučkým a plavým hnidám, jiná lesklým a černým blechám bez nožiček. Některá jsou plochá jako penízky, jiná jsou kulatě nalitá, další tenká jako jehličky, křídlatá, ochmýřená, nahá i vlasatá, veliká jako šváb i drobná jako sluneční prach. Když jsou semínka zaseta, začíná veliká a horečná činnost každého semenáře, totiž čekání. Zalit potem, bez kabátu, bez vesty a bez dechu sklání se čekatel se svými květináři a povytahuje očima klíčky, které mají vzejít. Prvního dne se neurodí nic a čekatel se v noci převaluje na posteli a nemůže se dočkat rána. Druhého dne se na tajemné půdě objeví chomáček plísně. Čekatel se raduje, že je to první stopa života. Třetího dne vyleze cosi na dlouhé bílé nožičce a roste to jako blázen. Čekatel jásá téměř nahlas, že už je to tady, a ošetřuje první sazeničku jako oko v hlavě. Čtvrtého dne, když už se ten klíček vyčouhl do nemožné délky, zvedá se v čekateli nepokoj, že to snad je plevel. Záhy se ukáže, že tato obava nebyla bezdůvodná. Vždycky to první dlouhé a tenké, co vyroste v květináči, bývá plevel. Patrně je to nějaký zákon přírody. Někdy osmého dne nebo ještě o den později se zničehonic, v nějakém tajemném a nekontrolovaném okamžiku, tichounce rozhrne půda a zjeví se první klíček. Vždycky jsem si myslel, že bylinka roste buď ze semínka dolů jako kořínek, nebo ze semínka nahoru jako nať z bramboru. Říkám vám, že tomu tak není. Skoro každá bylinka roste pod semínkem nahoru, zvedajíc své semínko na hlavě jako čepici. Je to prostě div přírody a tento atletický kousek provádí skoro každý klíček. Zvedá semínko stále výš, až jednoho dne je zahodí. A teď tu stojí, nahý a křehký, a má nahoře takové dva směšné lístečky a mezi těmi dvěma lístečky se potom něco ukáže. Ale co, to vám ještě neřeknu, tak daleko dosud nejsem. Je to všechno tak divné, je v tom tolik variací, u každé rostlinky je to nějak jinak. Život je složitější, než si můžeme představit.

Je to červ nebo had? Natočeno před více jak měsícem na chalupě v Lužických horách. Pište a komentujte!

Jako po lávce ...

Před výkladem řešení rovnic jsem studentům a studentkám ukázal, jak řešil rovnice Jára Cimrman (například zde). A varoval jsem je, že se obecně takto řešit nedá, protože jim to "nevyjde". A měsíc po té, hle:

Vyšlo to! Se souhlasem autora jsem rozeslal fotku písemky svým kamarádům a dostalo se mi doporučení, že nedostatečnou ohodnotit nelze, neb "písemka mne pobavila". Vzhledem k tomu, že zkouška vyšla, ocenil jsem "originální přístup" dostatečnou.

Násobek nebo dělitel? A není to jedno?

Před jarními prázdninami jsem napsal se všemi třídami čtvrtletní práce z matematiky. Zjistil jsem přitom, že některé jsem nenaučil nic. Začalo to už v rámci opakování, kdy jeden student nebyl schopen říci, co je to násobek (přesněji pletl si násobek s dělitelem). Na jednoduchou otázku: "Jaký je nejmenší společný násobek čísel 12, 8 a 9?" odpověděl, že dva.

Zkusil jsem stejnou otázku podat studentům čtvrtého ročníku. Taky se našlo pár lidí, kteří tápali, ale jedna otázka: "Chcete násobek nebo dělitel?" ukázala, že vědí, o čem je řeč. Asi třetina okamžitě vyřešila, třetina hledala formou násobků jednotlivých čísel a třetina napsala společný násobek ve formě součinu těchto čísel.

A roznásobování závorek? A rovnice?

To samé platí o roznásobování závorek - žádné "každý s každým", prostě se něco vybere a vynásobí. Je krásné diskutovat o podobě maturity a matematice na střední škole, ale realitou jsou jedinci, kteří při roznásobování závorky typu -3*(x+2) zcela vážně diskutují o tom, zda vyjde 3*x-1 nebo 3*x-5, protože dvě operace (roznásobení závorky a vynásobení dvou čísel) jsou na ně moc. Nebo při řešení soustavy dvou rovnic o dvou neznámých a zjednodušení na jednu rovnici o jedné neznámé se student trápí otázkou, jak řešit tuto rovnici.

Posledním výkřikem "módy" je řešení rovnic typu 2x+1=0. Je to k neuvěření, ale najde se nemálo těch, kteří nejsou schopni vyřešit tuto rovnici z hlavy a píší výsledky typu jedna polovina; dvě; minus dvě. Mám je nechat projít, paní ministryně, pane předsedo vlády, pane prezidente?